Udělat z vlastního stínu ctnost je ten největší stupeň sebeklamu.

"Člověk se nestane osvíceným tím, že si bude představovat postavy plné světla, ale tím, že učiní temnotu vědomou. Tento postup je však nepříjemný, a proto nepopulární." – C. G. Jung

​Všimli jste si, jak se v poslední době stal z psychologických pojmů sofistikovaný nástroj nátlaku a manipulace? Zneužívání psychologické terminologie pro maskování vlastní toxicity, egocentrismu a vyhýbání se odpovědnosti se stalo novým mainstreamem. Říká se tomu therapy speak a v praxi jde o nesmírně manipulativní fenomén.​

Z pohledu jungiánské psychologie a procesní práce (Process Work) jsme svědky fascinující, ale nebezpečné obranné struktury. Naše primární identita – to vědomé, "na sobě pracující" ego – se odmítá potkat se svými vlastními stínovými impulsy (agresí, touhou po moci, sobectvím, manipulacemi). Místo aby ego tyto sekundární procesy integrovalo, prostě je přelakuje rádoby odborným psychologickým jazykem a fundovaně vystrčí na odiv. Stín se neschová do sklepa, vezme si do ruky skripta a začne mluvit o "transformaci".​

Vytváří se tím dokonalý imunitní systém proti vlastní sebereflexi, omluvě druhému a změně.Ze "seberozvoje" se tak stává ta nejsofistikovanější zbraň ega.​​Podívejme se na to, jak se dnes v běžném životě často ohýbají a zneužívají tři klíčové koncepty:​

1. "HRANICE" JAKO ZÁSTĚRKA PRO KONTROLU A ULTIMÁTA

​Skutečná zdravá hranice je intrapsychická a definuje, co udělám já, pokud bude narušen můj prostor. Dnes z ní ale často děláme nástroj pro diktát a kontrolu chování druhých. "Pokud se dál bavíš se svou ex / chodíš v pátek ven, porušuješ moje hranice." To není hranice. To jsou manipulativní ultimáta a omezování osobní svobody partnera, které se maskují za sebepéči.​

2. "AUTENTICITA" JAKO ALIBI PRO BEZOHLEDNOU AGRESI​"

Já už se nenechám umlčovat, prostě jen žiju svou pravdu a komunikuju autenticky." Pod tímto líbivým heslem se často neskrývá nic jiného než nekontrolovaný průchod primitivního primárního procesu – syrová, nefiltrovaná agrese bez špetky empatie nebo vztahu k celku. Autenticita bez reflexe dopadu na okolí a bez vnímání celku je jen infantilní sobectví. Chrlit na lidi své momentální emoce bez ohledu na to, co to s nimi udělá, není známka vysokého vědomí, ale chybějící strukturální zralosti ega.​

3. "TRIGGERY" JAKO EXTERNALIZACE ODPOVĚDNOSTI​"

Ty mě triggeruješ (aktivuješ moje trauma), takže musíš změnit své chování, abys mi nezpůsoboval diskomfort." Tohle je absolutní externalizace odpovědnosti. Svět se ale nepromění v polstrovanou psychiatrickou léčebnu jen proto, abychom nemuseli cítit svá nezpracovaná zranění. Emoční trigger není nástroj na ovládání lidí kolem nás, je to pozvánka k naší vlastní vnitřní práci. Pokud na svých traumatech nepracujeme a přitom vyžadujeme, aby naše okolí chodilo kolem po špičkách, pácháme na něm psychologické násilí.

ZNEUŽITÍ PSYCHOLOGICKÉHO STATUSU (RANKU) JAKO ZBRANĚ 

Když do běžného lidského konfliktu vytáhneme odborné pojmy, získáváme nad druhým obrovskou, neférovou převahu. V procesní práci mluvíme o zneužívání psychologického statusu (ranku). Druhá strana, která třeba psychologii nestudovala, najednou nemá pojmový aparát, jak se bránit. Cítí se okamžitě patologizována, může začít pochybovat o vlastní příčetnosti (terapeutický gaslighting) a my z hádky odcházíme s pochybným vítězstvím, jako ti "vědomější". Ve skutečnosti jsme ale jen použili akademickou hůl k tomu, abychom druhého utloukli.

SEBEROZVOJ KTERÝ NEBOLÍ JE FALEŠNÝ

​Skutečný seberozvoj a integrace stínu bolí. Ale ne proto, že musíme hrdinně "odmítat toxické lidi" kolem sebe. Bolí to proto, že při něm musíme bez anestezie uvidět tu toxicitu, manipulaci a patologii v sobě. Podívat se pravdě do očí. V dobrém i ve zlém.

Kdo používá psychologii jen k tomu, aby obhájil, proč se nemusí měnit, není na cestě růstu, ale na cestě hluboké spirituální a psychologické rigidity. Z té se ale obvykle sami ven nedostaneme – naše slepé skvrny jsou zkrátka slepé. ​

A právě proto je tak nebezpečné hrát si na terapeuty doma v obýváku. Skutečná terapie totiž – kromě nezbytného bezpečí, ošetření traumat, profesionality trénovaného a supervidovaného terapeuta a jeho podpory – nabízí ještě jednu klíčovou věc: LASKAVOU KONFRONTACI. 

Právě v bezpečném terapeutickém prostoru dostáváme možnost potkat se se svým stínem prostřednictvím někoho, kdo s námi není emočně zapletený, nenechá se opít triky našeho ega a s láskou, ale pevně nám nastaví zrcadlo tam, kde máme slepé skvrny. Tuhle živou, lidskou a odbornou konfrontaci na hranici našeho komfortu nelze nahradit žádným čtením knih, citáty na Instagramu ani sofistikovanými monology v partnerských hádkách...

Skutečná terapeutická práce nehledá alibi pro ego. Naopak – pomáhá nám sundat masky, opustit obranné koncepty a jít do hloubky. Nepoužívá seberozvoj jako štít k obhajobě vlastních stínů, ale hledá skrze něj odvahu a bezpečnou cestu k dospělému, zranitelnému a skutečnému kontaktu. K opravdovému lidskému setkání. 

Potkáváte tenhle fenomén kolem sebe? Jaké psychologické nebo duchovní fráze ve svém okolí slýcháte nejčastěji jako zástěrku pro obyčejnou bezohlednost, aroganci, manipulaci nebo lenost? Co vás na tom nejvíc štve? Nebo jste se dokonce přistihl, že to sami někdy děláte? Napište mi komentář…