Já to chci jenom pochopit...

"Já to chci jenom pochopit" je častý způsob, jak se vyhnout bolesti, ale zároveň nám pak utíká i velká část našeho života.

"JÁ TO CHCI JENOM POCHOPIT," opakoval mi stále dokola jeden klient, když jsme probírali jeho velké téma.

Byl to inteligentní, vzdělaný a zkušený chlap. Ani na vteřinu jsem nepochyboval o tom, že na racionální úrovni dokáže pochopit téměř cokoli. A přesto, i když jsme si jeho situaci opakovaně rozebírali, analyzovali a objevovali důležité souvislosti, měl neustále pocit, že to "stále nechápe". Jako by mu v té skládačce chyběl důležitý dílek, a tak opakoval svou mantru: "Já to chci jenom pochopit."

Jak já mu rozuměl. Také bych si často přál, aby to bylo takto jednoduché – že to "jen pochopíme" a naše "vyřešené" problémy rázem ztratí na palčivosti.

KDYŽ SE Z ROZUMU STANE BEZPEČNÝ ÚKRYT

Chvilku nám trvalo, než jsme se dostali k podstatě věci. Ve skutečnosti nešlo o nedostatek informací nebo chybnou analýzu. Chtělo to něco naprosto jiného – a vlastně trochu neznámého.

Snaha analyzovat a pochopit je totiž často jen podvědomá snaha uniknout před vlastními pocity. Především před bolestí.Velmi často je tato potřeba mít ve všem jasno a rozumět věcem geniálním únikovým mechanismem, který jsme si vytvořili v dětství, abychom vůbec přežili. Je to mechanismus přežití.

Když jako děti vyrůstáme v prostředí, které je emočně matoucí, chladné, zahlcující nebo zraňující, nemáme ještě kapacitu se v emocích zorientovat. Nemáme způsoby, jak se chránit. Dítě nedokáže zpracovat těžkou atmosféru doma, hádky rodičů, nepochopení nebo odmítnutí. Nemůže se zvednout a odejít. Jediné bezpečné místo, kam se dá v tu chvíli utéct je pak často právě naše hlava.

Když to kolem nás (nebo v nás) bolí, nedává to smysl a nevíme si s tím rady, zachrání nás, když se od těla a svého cítění odpojíme a začneme situaci analyzovat. Mozek si vytvoří strategii: "Když to dokonale pochopím a vymyslím, proč se to děje nebo jak na to reagovat, budu to mít pod kontrolou a už mi nikdo neublíží." 

Intelekt se stane naším nejlepším přítelem a ochranným štítem. Získáváme tím iluzi bezpečí a kontroly nad chaosem.Jenže to, co nám v dětství pomohlo přežít a chránilo nás před bolestí, se v dospělosti stává vězením. Zvykneme si život a jeho pocity pouze pozorovat z bezpečné věže rozumu. Z neustálého přemýšlení se stane chronický útěk před přítomným okamžikem a skutečným prožíváním.

Zakladatel procesně orientované psychologie Arnold Mindell k tomu trefně a trochu provokativně říká:

"Snažit se pochopit svůj proces hlavou je jako pokoušet se uvařit večeři tím, že budete číst kuchařku. Zůstanete v bezpečí, ale hladoví."

Dokud o svém problému "jen" přemýšlíme, udržujeme si starou dětskou iluzi kontroly. Hlava analyzuje, škatulkuje, hledá příčiny... a mezitím bezpečně sedí v režimu pozorovatele. V iluzi jakési vědecké objektivity. Jenže z rozumu uzdravení nepřichází. Mnohdy je to přesně naopak.

Chceme zkrátka dobré vysvětlení, proč můžeme zůstat stejní a schovaní v hlavě, místo abychom našli odvahu sestoupit dolů a riskovali, že se nás to dotkne. Že to budeme cítit.

SESTUP Z HLAVY DO TĚLA

Racionální rozum má v celém procesu své nezpochybnitelné místo, často ale nestačí. A pokud lpíme jenom na něm, stává se dokonce překážkou.

Skutečný průlom totiž nastává, až když přestaneme hledat odpovědi pouze v hlavě a dovolíme si klesnout o patro níž – k tomu, co se skutečně děje v našem těle, v pocitech a v emocích. Tady a teď. Když se odvážíme vstoupit do neznáma a procítit tu potlačovanou bolest, strach nebo bezmoc, věci se začínají hýbat.

Pochopení hlavou nám dává mapu. Ale teprve skrze odvahu prožít to, před čím už v dospělosti utíkat nemusíme, můžeme tou bolavou a nepříjemnou krajinou skutečně projít a nechat ji za sebou.

Uzdravení začíná tam, kde končí bezpečná analýza a nastupuje odvaha cítit a žít.Ta stará strategie přežití z dětství nás totiž v dospělosti okrádá o to nejcennější — o život sám.

Poznáváte to u sebe? Kdy vás hlava naposledy nepustila k tomu, co skutečně cítíte, a radši jste o tom jenom přemýšleli?